Idea soukromého vlastnictví  nemohla v člověku vzniknout naráz. Jednalo se o pomalý a přirozený proces. Francouzský filosof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau (1712 – 1778) ve spisu O původu nerovnosti mezi lidmi (1754) uvedl, že pokud by člověk nepřišel s nápadem si něco přivlastňovat, bylo by lidstvo ušetřeno spousty neštěstí.

První, co podle Rousseaua člověk v archaické době pociťoval, bylo jeho bytí a starost o vlastní existenci. Vše se řídilo pouze pudy jedince. Příroda mu dávala plody k obživě a sexuální pud byl ukojován čistě z důvodu zachování rodu a postrádal jakýkoli cit. Člověk se tak příliš nelišil od zvířat. Až s prvními nesnázemi se začal vyvíjet jak tělesně, tak duševně. Musel čelit útokům zvěře, snažil se získávat plody i z velkých stromů, a tak začal používat přirozené přírodní zbraně, jako například větve a kameny. Tak se naučil bojovat.

„První chatrče přinesly i první city…“

Více lidí = více problémů

Tím, jak se člověk stále více množil, se začaly zvětšovat i jeho problémy. Byl donucen změnit způsob života a adaptovat se na různá podnebí. Tato adaptace vyžadovala i novou práci, a tak se člověk naučil rybařit, stahovat zvířata z kůže, aby mu bylo teplo a hlavně se naučil používat oheň. Také začal pozorovat své okolí a vnímat určité vztahy. Rozeznával silné, rychlé, malé, velké a díky tomu dokázal odhadnout, co je pro něj bezpečné. Rozvíjením intelektu pozvedl svoji pýchu a nové poznání zvětšilo jeho svrchovanost nad ostatními živočichy.

Postupem času poznal, že ostatní lidé jsou mu v mnohém podobní a naučil se s nimi spolupracovat tak, aby to bylo výhodné pro obě strany, a tak tíhnul k blahobytu. Jelikož se ještě tito primitivní lidé nezaobírali budoucností, šlo pouze o spolupráci jednorázovou, o jakési dočasné stádo bez většího závazku. Člověk také musel soupeřit s ostatními, například o úlovek. Dále Rousseau popisuje vývoj řeči od neartikulovaných výkřiků a pohybů, ze kterých se skládala první světová řeč, až po první způsoby artikulovaného jazyka. Podle něj tento jazyk nejspíše vznikl na ostrově, kde byli lidé nuceni spolupracovat a díky tomu se i více dorozumívat.

Od prvních citů až po vraždy z lásky

Za přispění intelektu se zdokonalovala i práce člověka. Lidé si začali stavět první obydlí, což byla první revoluce, která vytvořila a rozdělila rodiny a přinesla sebou první vlastnictví. První chatrče přinesly i první city – lásku manželskou a lásku otcovskou. Rodina byla k sobě díky obydlí spojena a tvořila společnost, která kooperovala. Muži chodili pro potravu a ženy hlídali chatrč a děti. Ostatní jedinci zjistili, že snazší než bojovat s rodinou o její chatrč, je postavit si chatrč vlastní, protože každý potřeboval jeden příbytek. Lidé tak začínali ztrácet svoji divokost a na boj se zvěří využívali svého intelektu.

Nový fenomén, volný čas, začali lidé využívat k tvorbě věcí, které jim ulehčovaly práci. Zpočátku to přinášelo radost, ale zvětšování pohodlí bylo zároveň počátkem zla. Nabytí nové věci již nebylo radostí, ale nutností a naopak ztráta této věci byla krutá. Radost se stala chvilkovou záležitostí a postupně zevšednila.

Postupem času se lidé více a více usazovali a tvořili národy s vlastními zákony a zvyky. Tím, jak obyvatelstvo přibývalo, se zvětšila i možnost výběru potenciálních partnerů na základě subjektivních kritérií. Lidé začali upřednostňovat takové protějšky, které považovali za přitažlivé. S takovými protějšky se stále více stýkali a poznávali první projevy lásky. Jenže láska vzbuzuje i žárlivost a vztek. Osoba, která je druhou osobou milována, nemusí tento cit opětovat a naopak může milovat někoho jiného. Takto se začalo ve jménu lásky zabíjet.

„Radost se stala chvilkovou záležitostí a postupně zevšednila.“

Volný čas přispěl k úpadku společnosti

Volný čas přinesl také zábavu. Jedinci, kteří byli dobří například v tanci nebo vynikali jiným způsobem, se stávali oblíbenějšími, a tak vznikla závist. Každý chtěl být uctíván, proto vznikly první náznaky mravnosti, ale i první urážky a první pomsty. Tohoto dosáhla většina divokých národů. Člověk tak dospěl k názoru, že je od přírody krutý a že je potřeba pevné ruky, která by jej krotila. Jenže člověk v primitivním stavu nic takového neznal. Neexistovalo soukromé vlastnictví, což Rousseau považoval za nejlepší stav pro lidské pokolení. Revoluci, která nastala, považoval za nešťastnou náhodu, která neměla přijít. Díky materiálnímu vlastnictví opustil člověk svoji přirozenost, zmizela rovnost a společnost začala upadat.