Čas není jen obyčejný sled minut a hodin, ale tichý režisér našeho chování. Jinak ho prožíváme ráno, kdy nás tlačí povinnosti a jinak večer, kdy bychom si přáli, aby se zpomalil. Způsob, jak ho vnímáme, má přímý vliv na naši psychiku i schopnost odpočívat. Hodiny v bytě přitom nejsou neutrálním předmětem, neustále nám totiž připomínají, že něco začíná, trvá nebo končí.

Pracovní režim versus klid

V době home office se hranice mezi pracovním a osobním životem výrazně rozmazala a mozek často zůstává v pracovním nastavení i po skončení pracovní doby. Člověk pak může mít pocit, že „stále něco nestíhá“. Psychologové v tomto ohledu upozorňují, že neustálá kontrola času zvyšuje stres a snižuje schopnost skutečně vypnout.

Zajímavým fenoménem je subjektivní zrychlování času. Ve dnech naplněných povinnostmi máme pocit, že den utekl ani nevíme jak. Hodiny v takových chvílích fungují spíš jako připomínka ztracených minut než jako pomocník. Neustálé sledování času může vést k frustraci a pocitu, že život probíhá mimo naši kontrolu. V domácím prostředí, které by mělo sloužit k regeneraci, je to obzvlášť problematické.

Zpomalení jako vědomá volba

V klidnějších chvílích, například o víkendu, může být čas vnímán úplně jinak. Když se člověk přestane orientovat podle přesných časových údajů a řídí se spíše rytmem činností, dochází k psychickému uvolnění. Mozek přechází z výkonového režimu do odpočinkového a čas se subjektivně „rozšiřuje“. A právě doma by měl mít člověk možnost tento stav zažívat pravidelně.

Vnímání času se výrazně liší i podle věku. Pro děti je čas abstraktní pojem, který si spojují hlavně s událostmi, nikoli s hodinami. Pokud vyrůstají v prostředí, kde je čas neustále zdůrazňován a kontrolován, mohou si vytvořit vztah k času jako ke zdroji tlaku.

Čas jako součást duševní hygieny

Vědomá práce s časem, a to zejména v domácnosti, je jedním z méně nápadných, ale účinných nástrojů duševní hygieny. Nejde o to jen ignorovat, ale přestat ho vnímat jako neustálého soudce. Když si dovolíme chvíle, kdy se na hodiny nedíváme, dáváme tím signál sami sobě, že odpočinek není ničím, co zdržuje, ale naopak, že je potřebný. Domov se pak stává prostorem, kde má čas lidský rozměr.

V tomto kontextu dává smysl úvaha nad tím, kde a jak jsou nástěnné nebo digitální hodiny doma umístěny. Neměly by být neustále na očích tak, aby nás při každém letmém pohledu vracely do režimu uspěchaného režimu, ale zároveň by neměly úplně mizet z dohledu. Ideální je, když jsou přítomné nenápadně a dostupné ve chvíli, kdy čas skutečně potřebujeme zkontrolovat. Takové umístění podporuje zdravější vztah k času, v němž domácnost zůstává prostorem klidu a rovnováhy, ne další připomínkou povinností a termínů.