V minulosti docházelo vzhledem k odlišným délkovým jednotkám jednotlivých regionů k fatálním omylům. Palce, stopy, sáhy, látra či pídě. To vše používali k měření vzdálenosti naši předci. Jenže například palce měly v různých oblastech různé délky. Zkrátka zmatek nad zmatek. Je až s podivem, že standardizace v podobě zavedení soustavy SI má poměrně nedávné kořeny.

Od kyvadla až k rychlosti světla

Cesta k jednomu metru a z něj dalších odvozených jednotek jako jsou kilometry, centimetry, ale třeba i milimetry, byla velmi složitá. Nejprve se mezi vědci jako výchozí jednotka uváděla délka kyvadla o půlperiodě jedné sekundy. Jenže kyvadlo se s ohledem na umístění pohybovalo odlišně, stejně tak jedna sekunda byla měřena nepřesně.

Metrická soustava, z níž vzešla přesná měřidla, byla do praxe uvedena po Velké francouzské revoluci (1789 – 1799) a k definici jednoho metru došlo odvozením délky kvadrantu zemského poledníku procházejícího francouzskou metropolí, přičemž metr byl definován jako jeho desetimiliontina. Díky tomu je obvod délky Země rovných 40 tisíc kilometrů. Současně vznikl první prototyp přesného metru vyrobený jako platino-iridiová tyč s průřezem ve tvaru X.

Soustava SI byla ale až v roce 1960 uznána jako mezinárodní systém jednotek, přičemž byl i nově definován metr, a to jako vzdálenost vycházející z vlnových délek. Roku 1983 došlo ale k redefinici, která je platná až do současnosti. Zní takto: Metr je vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za dobu 1/299 792 458 sekundy.

Když je milimetr moc velký

Přesné měření je důležité ve výrobních procesech. V průmyslu je nutné dbát i na mikrometrové vzdálenosti (jedna tisícina milimetru), které dokáže přesně měřit třmenový nebo digitální mikrometr. Díky těmto přístrojům jsou výrobky bez netěsností a jsou velice precizně zpracované.

Existují ale ještě menší jednotky, například nanometr, který je tisíckrát menší než mikrometr.