Masarykův spis Sebevražda hromadným jevem společenským moderní doby byl českému čtenáři předložen v roce 1904. Základem pro knižní vydání je Masarykova habilitační práce Der Selbstmord als sociale Massenescheinung (Sebevražda jako společenský jev přítomnosti), kterou napsal na vídeňské univerzitě v roce 1878. V roce 1880 ji vydal knižně pod názvem Der Selbstmord als sociale Massenescheinung den modernen Civilisation.

Masaryk se ale problematikou sebevraždy zabýval již v roce 1876, kdy bylo téma sebevražedného chování ze sociologického hlediska náplní jeho přednášek pro Filozofickou společnost na univerzitě v Lipsku. Sám se se sebevraždou setkal již v dětství prostřednictvím vyprávění jiného člověka.

Sebevražda? Vždy je nutné hledat sociologické příčiny

Díky sociologickým analýzám, které Masaryk provádí v době svého studia, dochází k názoru, že sebevražda je jakási duševní epidemie a považuje ji za nepřirozený jev. Zabývá se i názorem Arthura Schopenhauera, který ve spisu O smrti tvrdí, že lidský život za nic nestojí a proto je lepší nebýt. Schopenhauer sice sebevraždu odsuzuje, ale v jiném smyslu než Masaryk. Schopenhauer totiž považuje sebevraždu za slast pro toho, kdo ji koná, protože se tak zbavuje strastí života. Během studia a prohlubování svých znalostí se Masaryk zamýšlí nad křehkostí životních hodnot, které můžou dovést člověka až k sáhnutí si na vlastní život. Sebevražda pro něj také nabývá sociologického a etického faktoru, který ukazuje krizi lidské společnosti.

Struktura knihy je vymezena šesti hlavami, které jsou členěny na části a oddíly. První hlava je nazvaná Určení pojmu a v ní Masaryk konstatuje, že žití a umírání je přirozený proces, který se děje v každém okamžiku. Zmiňuje, že každý člověk je vystaven faktu své smrtelnosti a se smrtí svádí boj. Kromě přirozené smrti jsou i jiné a rozmanité způsoby, které Masaryk vyjmenovává. Člověk může zemřít v boji ve válce, může být někým zabit a nebo zavražděn, případně popraven. Do výčtu uvádí i potrat a samozřejmě sebevraždu. Sebevraždu chápe jako nepřirozenou, ale zároveň uvádí, že může být spáchána neúmyslně, například při nepozornosti v nebezpečné situaci. Tento typ sebevraždy přirovnává k právnickému termínu zabití. Nejvíce se ale zajímá o sebevraždu úmyslnou, která odpovídá právnickému rozlišení vraždy. Také zmiňuje sebeobětování, ale tím se více nezabývá.

V druhé hlavě, která nese název Příčiny sebevražednosti hledá důvody tohoto fenoménu a uvádí, že dosud se sebevražda zkoumala pouze ze statického a patologického hlediska. Masaryk se domnívá, že je nutné hledat sociologické příčiny, protože sebevražedné chování úzce souvisí se štěstím a neštěstím společnosti. Výskyt sebevražd připisuje svobodné vůli, která je ovlivněna řadou faktorů. Na sebevražedné chování může tedy působit třeba počasí nebo podnebí, ale Masaryk nevylučuje ani vliv Slunce nebo Měsíce. Připouští však, že kosmické vlivy se jen těžko analyzují. Takto to vypadá, že příroda má na sebevražednost zásadní vliv, ale to Masaryk popírá a podává důkaz. Sebevraždy se totiž nevyskytují divochů a přírodních národů, přestože jsou přírodě vystaveni nejvíce. Naopak velký počet sebevražd se vyskytuje u vzdělaných Evropanů, kteří jsou přírodě vystaveni málo a nebo vůbec.

 

 

 

 

 

Masaryk tvrdí, že člověk chce žít šťastný život, ale k tomu potřebuje ukojit své potřeby. Pokud k tomu dlouhodobě nedochází, člověk se stává nešťastným a to může vést až k sebevraždě. Pravděpodobným důvodem k sebevraždě mohou být i všeobecné společenské poměry, nespokojený rodinný život, ztráta svobody například z důvodu věznění, politické poměry (zde uvádí jako odolnější míšence), hospodářské poměry, špatné majetkové poměry atd. Jak se může zdát, tyto příčiny vypadají jako zásadní pro páchání sebevražd, ale nepodařilo se prokázat, zda jsou opravdu hlavním důvodem k dobrovolnému ukončení života. Pak je tedy možné, že opravdovým důvodem ke spáchání sebevraždy mohou být poměry duševní vzdělanosti tj. například rozumové, mravní a hlavně náboženské. Masaryk také zkoumá vliv psychózy na sebevraždu a dochází k závěru, že psychóza a sebevražda mají stejné příčiny. Psychóza je také pak častou příčinou sebevraždy samotné. Například opilství a prostituce jsou reflexí špatných poměrů ve společnosti a psychóza je jimi podmiňována.

Třetí hlava nazvaná Druhy a způsoby sebevraždy je Masarykovým zkoumáním samotného aktu. Tvrdí, že způsob spáchání sebevraždy je podmíněn poměry, ve kterých sebevrah žije. Časté způsoby vykonání sebevraždy jsou oběšení a utopení. První způsob má rostoucí tendence. Druhy vykonání sebevraždy dělí Masaryk na přímé, neboli činné a nepřímé, neboli trpné. Přímý druh je vykonán bez cizí pomoci. U trpného druhu nemá člověk na vykonání sebevraždy dostatek odvahy a volí způsob, který jej dovede k usmrcení tak, aby za aktem stál někdo jiný. Masaryk jako příklad uvádí sebeobvinění z trestného činu, za který je uložen trest smrti.

Dějiny sebevražednosti je název čtvrté hlavy, ve které Masaryk ukazuje rostoucí počet sebevražd v Evropě. V knize je tento trend znázorněn několika demonstrativními tabulkami.

V páté hlavě, která se jmenuje Sebevražednost a vzdělanost se snaží uchopit současnou vzdělávání pomocí řecké, římské, orientální a židovské kultury. Dále se za pomoci básníků a spisovatelů, jako například Gogol, Poe, Puškin nebo Goethe, pokouší vysvětlit důvody vedoucí k hromadným sebevraždám. Tento trend vysvětluje teorií, že pesimistická tvorba umělců je odrazem únavy životem řady lidí. Masaryk se také věnuje evoluční teorii Charlese Darwina, který považoval sebevraždu za důsledek přirozeného výběru. Duševně slabí a melancholici nejsou schopni unést tíhu života a v boji o přežití prohrávají. Důležitou součástí spisu je Masarykovo názor týkající se náboženství, protože pluralita ve světových názorech a moderní vymoženosti, které jsou lidem násilně vnucovány a na které nejsou připraveni údajně dovádějí lidstvo na práh smrti.

V poslední šesté hlavě se Masaryk věnuje terapeutice, a proto ji nazval K terapeutice moderní sebevražednosti. Právě terapeutika by měla zbavit člověka existujícího zla a hlavně zamezit jeho opětovného výskytu. Věda je pak prostředkem, který má zamezit psychózám a dalším škodlivým faktorům, a proto by se lidé měli řídit právě vědou. Řešení pomocí reforem, ať už politických či hospodářských, Masaryk odmítá. Za skutečné řešení považuje návrat k náboženství, který je podle něj nutný. Lidé by pak měli být lepší a zároveň by získali více mravní síly, která je potřebná pro posílení lidské psychiky. Náboženství, které by se chopilo takového úkolu, by mělo být pro všechny, tzn. „lidové“. Takové náboženství by pak vyřešilo krizi moderního člověka, který je stejně jako celá společnost rozpolcený a nemá oporu v žádném jednotném světonázoru. Člověk špatně hledá oporu v politických stranách a hnutích. K církvím se staví negativně a haní je. Tak se ze společnosti vytrácí kázeň a řád a objevuje se zlo, zoufalství, neklid a všeobecná nedůvěra. Vše negativní vyúsťuje v sebevraždy a válčení.

Masaryk tedy chápal sebevraždu jako důsledek rozpolcené společnosti a ztráty smyslu života. Moderní doba je nejednotná ve světonázoru a nahrává tak psychózám, které vedou k sebevražednému chování. Masaryk vidí svoji současnost jako boj vědy s mýtem. Lidé by měli věřit vědě při léčení psychóz, ale zároveň by se měli oddat „lidovému“ náboženství a tím předcházet samotným psychózám.