Feuerbach symposium
Anselm Feuerbach - Symposion

Jak myslitelé v antice chápali krásu dokládá platónův dialog Symposion

Antický pohled na život i na svět položil základy evropské civilizace a ovlivnil prakticky celé moderní dějiny. V tomto článku se budeme věnovat soudobému pojetí krásy, které formou dialogu popsal jeden z největších myslitelů všech dob, Platón.


Platónovo pojetí krásy v dialogu Symposion je postupně odhalováno pomocí pochvalných řečí na boha Eróta. Dialog pomalu objasňuje opravdový smysl pojmu krása a cestu k jeho poznání od tělesné stránky k duševní.

Hledání krásy pomocí pochvalných řečí na boha Eróta

Symposion, které Platón předkládá ve svém dialogu, se koná po hostině, kterou pořádá tragický básník Agathón. Klíčovou roli v dialogu hraje Sókrates, který na hostinu přichází až po jejím začátku, a tím na sebe upozorní. „Tu prý přišel, nezdržev se dlouho, jako obyčejně, nýbrž když byli asi uprostřed jídla.“ Po hodování se hosté shodnou na návrhu lékaře Eryximacha, že tématem jejich zábavy bude pronášení „co možná nejkrásnější“ pochvalné řeči o bohu lásky Erótu, který není dle účastníka hostiny, Faidra, náležitě oslavován. Eryximachos to také odůvodňuje slovy: „Eróta ještě žádný člověk do dnešního dne se neodhodlal náležitě oslaviti; tak jest zanedbán tak veliký bůh.“

Eróta poprvé písemně zmiňuje antický básník Hesiódos v eposu Zrození bohů, který se zabývá vznikem světa a líčí jak bohové přišli na svět. „Nejdříve ze všeho byl Chaos, ale pak Země, širokoprsá, to na věky bezpečné pro všecky sídlo, pro nesmrtelné jež temeno sněžného Olympu hostí; v útrobách země širokých drah pak mrákotný Tartar a pak Erós, jenž z věčných bohů je nespanilejší, údy oprošťuje a veškerých bohů i lidí mysl v prsou si podmaňuje i rozšafný rozum.“

Chvalořeči jsou postupně pronášeny všemi účastníky hostiny. První slovo má Faidros, který Eróta vidí jako krásného boha, nejmocnějšího dárce štěstí. Pausanius přichází s teorií dvou Erótů, Obecného a Nebeského. Také jako první pronáší důležitou myšlenku: „Špatný jest onen obecný milovník, který miluje více tělo než duši, také není ani stálý, poněvadž miluje věc nestálou.“ Dalším řečníkem je Eryximachos, který navazuje na teorii dvou Erótů a jako lékař přisuzuje Erótovi i umění lékařství. Poté pronáší řeč Aristofanes. Podle něj byli lidé trojího pohlaví, mužské, ženské a pohlaví androgynů. Androgynové měli mít čtyři končetiny, dva obličeje a mužské i ženské pohlavní orgány. Byli tak silní, že zaútočili na bohy a ti je za trest rozpůlili. Od té doby lidé hledají svoji druhou polovinu a neustále touží po spojení. „Příčinou toho jest to, že taková byla naše dávná přirozenost a byli jsme celí: tedy touha a snaha po celku se jmenuje láska.“ Další řeč pronáší hostitel Agathón, podle kterého je Erós nejlepší, nejkrásnější a nejblaženější ze všech bohů.

eros
Amor a Eros. Zdroj: Volné dílo

Sokratovo setkání s věštkyní a cesta k opravdovému poznání krásy

Poslední projev pronáší Sókrates, který upozorňuje na pochvalné řeči předchozích přednášejících a chce postavit řečníky proti pravdě. Jeho projev je neobvyklý. Vypráví v něm o setkání a promluvě s manijskou věštkyní Diotimou.

Diotima Sókratovi v rozmluvách dokazuje, že Erós není ani krásný ani dobrý, ale zároveň ani ošklivý ani zlý. Nejedná se o nesmrtelného boha ani smrtelného člověka, nýbrž o něco mezi nimi. Je jeden z daimónů, prostředníků mezi lidmi a bohy. „Těchto daimónů je mnoho a různých, jeden pak z nich jest i Erós.“ Matka Penia, nejchudší bohyně Olympu, a otec Poros, bůh vynalézavosti, počali Eróta na oslavě narození bohyně Afrodity. Smíšením jejich vlastností vzešel Erós, který sice není moudrý, ale touží po moudrosti, stejně tak jako touží po kráse a dobru. Podle Sokrata je Erós ten, kdo miluje a ne ten, kdo je milován, protože ten kdo je milován potřebuje krásu, nikoliv ten kdo se zamiluje. A ten kdo chce krásu, chce také dobro, které je nedílnou součástí štěstí.

Výraz Symposion nemá do češtiny jasný překlad. František Novotný ve své knize O Platonovi II: Dílo vysvětluje Symposion jako část řecké hostiny, která následovala po jídle. Byla to příležitost k družné zábavě a společnému pití vína. Obvykle se hostina zahajovala motlitbou a díky tomuto aktu se lišila od obyčejné pitky.

V pokračující debatě s Diotimou je Sokratovi objasněno „plození a rození v krásnu“. „Všichni lidé, Sókrate, mají plodivý pud ve svém těle i v duši, a když dospějí určitého věku, touží naše přirozenost plodit. Avšak v ošklivém plodit nemůže, nýbrž v krásném. Spojení muže a ženy je plození. Jest to božská věc a to právě je v smrtelném tvoru nesmrtelné, početí a plození.“ Z toho vyplývá, že plozením se člověk stává součástí nesmrtelnosti. Tímto Diotima zasvěcuje Sokrata do dalších stupňů poznání lásky. Postupně popisuje, jak člověk musí v mládí obdivovat krásná těla a je-li správně veden, miluje tělo jediné. Plodem tohoto milování jsou krásné myšlenky a uvědomění si, že není potřeba sledovat jen vnější krásu, nýbrž i krásu duševní, což povede k zjištění, že tělesná krása je cosi nepatrného.

Dalším stupněm poznání krásna je poznání vědy, filosofie, jakožto „velikého moře krásna“, které plodí spoustu myšlenek. „Kdo je přiveden na cestě k lásce až sem a dívá se postupně a správně na zjevy krásna, ten blíže se již vrcholu erotického zasvěcení náhle uvidí krásno podivuhodné podstaty, to krásno, Sokrate, pro které byly podstupovány dřívější námahy.“Diotima ukázala Sokratovi cestu, která končí poznáním věčné krásy i krásy samotné. „Na tomto stupni života, milí Sokrate, pravila cizinka z Mantineje, ač jestliže vůbec kde jinde, stojí člověku za to žíti, když se dívá na krásno samo.“

smrt sokrata
Sókrates před smrtí na obraze Jacques-Louise Davida. Zdroj: Volné dílo

Symposion končí příchodem opilého Alkibiada, který odmítá oslavovat Eróta a místo něj oslavuje Sokrata, kterému přiznává svůj obdiv a lásku.

Sokrates svojí řečí potvrdil Paussaniův výrok, že „špatný jest onen obecný milovník, který miluje více tělo než duši.“Vyvrátil tak ostatní pronesené myšlenky, které poukazovaly na Erótovu krásu a dokonalost, ale neohlížely se na pravdu. Ukázal cestu od hmotné podoby krásy až k nehmotné ideje krásy, která je neměnná a věčná.

Zdroje: Platón – Symposion, NOVOTNÝ, F. – O Platonovi II: Dílo


Přidat komentář