Neomarxismus je v souvislosti z rozmachem sociálních sítí a internetových diskuzí často skloňovaným pojmem. Nutno dodat, že v téměř všech případech je jeho interpretace buďto úplně chybná, případně zkreslená nebo překroucená. Základy tohoto filozofického směru lze vystopovat zhruba v polovině 20. století, kdy se setkáváme s úsilím některých myslitelů o tvůrčí rozvinutí Marxova učení. Často se jedná o snahu spojit marxismus s freudismem, tedy s principy psychoanalýzy.

Neomarxismus a neofreudismus Ericha Fromma

Jedním z hlavních zástupců tohoto směru byl původem německý, ale ve Spojených státech amerických žijící psycholog a filozof Erich Fromm. Ve svém učení o člověku vyšel z Marxova materialistického pojetí dějin, ale kromě toho věnoval velkou pozornost roli psychických procesů ve společenském životě. Zde pak se odvolával i na Freudovu teorii, v níž rozhodující roli v psychickém životě má nevědomí. Fromm nebral Freudův závěr striktně jako závazný, ale rozhodně se klonil k tomu, že sféra pudů a psychiky hraje v lidském životě důležitou roli.

Ve své teorii zabývající se především fungováním lidské společnosti dospěl v návaznosti na marxismus k zásadní kritice společenského života. Rozlišil dva existenční způsoby, jeden založený na přivlastňování označovaný jako modus vlastnění, druhý založený na bytostném prožívání světa, vlastního života, pojatý jako modus bytí.

Soudobá převaha modu vlastnění je něčím, co je v rozporu s aktivním přetvářením světa. Podle Fromma je úkolem lidské společnosti nastolit vládu modu bytí.

Neomarxismus v podání Herberta Marcuseho

V podobném duchu rozvíjel svoji teorii další původně německý filozof a sociolog, jenž také značnou část svého života prožil v USA. Herbert Marcuse svoji koncepci pojal jako kritickou teorii společnosti, i on vyšel z toho, že soudobá společnost je uspořádána tak, že nedává prostor rozvoji lidských tvůrčích sil, kromě toho v návaznosti na Freuda chápal společnost jako strukturu produkující represi pozitivních pudů, a to včetně lidské sexuality. Dle Marcuseho je nutné osvobodit člověka od vykořisťování, ale také od útlaku jeho psychiky. Cesta ke změně společnosti je cestou zásadního, možná i násilného převratu. Podle Marcuseho má být revolučním subjektem především kriticky myslící inteligence správně reflektující stávající situaci.

Soudobá společnost represí usiluje o formování tzv. jednorozměrného člověka, tedy člověka přitakajícího stávajícímu pořádku, uvažujícího nekriticky, myslícího tak, jak je to žádoucí v rámci zachování stávajícího společenského uspořádání. Proti tomu je se třeba postavit a obnovit autoritu kritického rozumu.

Ernst Bloch a marxistické pojetí člověka

Tento také původem německý filosof se hlásil k marxismu a snažil se jej obohatit o svébytnou koncepci člověka jako subjektu, jako jedince projevujícího se ve své existenci. Jeho filozofie je cestou existenciální analýzy lidského prožívání světa. V životě každého člověka považuje za velmi důležitou naději, která jedinci ukazuje možnost jeho lepší budoucnosti.

Dějiny tak jsou kromě jiného dějinami realizace tohoto principu naděje. Naději v dějinách dávalo i náboženství, moderní doba ale svým myšlení a především svou filozofií ukazuje, že této ideji je možné dát reálný obsah založený na osvobození člověka a všech jeho tvůrčích sil. Tuto možnost dle Blocha obsahuje učení marxismu jako učení o cestě k socialismu, ale je to zároveň možnost, která se nemusí stát skutečností, záleží na konkrétní cestě společenského vývoje. Bloch kromě jiného také nesouhlasil s užitím freudismu ve spojitosti s tvůrčím přístupem k marxismu v moderní době.